myanmar

myanmar

O usmevu v Barme

Je tezke myslet na tu zem, stejne jako ji na okamzik vypudit z hlavy.Je toho tolik, co mi dala a uz jen snaha to pojmenovat mi nedovoli chvilku nad tim nepremyslet. Nejsem od te doby stastnejsi nebo nestastnejsi.

Vic vim, ze jsem.

V tomto ma Asie, Barma.. podle me naskok pred Evropou. Ziji okamzikem, jemne decentni ve vztahu ke druhemu, respektujici a chapajici. Dodrzuji psana i nepsana pravidla a bylo mi poctou se je snazit pochopit. Nevim, kdy to prislo..u vodopadu? na trzisti? u caje ve vesnici ? mezi barmskymi detmi a jejich smichem..?kdy jsem prestala spechat. Zacala vnimat barvy motylu a oblohy a prestala postradat.

Vysla jsem z letiste v Rangunu a jako by se rozhrnula opona predstaveni uprostred dejstvi .Vzduch byl teply vsemi vunemi Barmy a me pohltily zvuky,hluk a zivot, ktery proudil tak znatelne kolem me, ze nebylo mozne zustat nepohlcen. Zmizela unava z letadla, Thajska,vsechna...a nikdy se uz nevratila. Po dobu, co jsem byla mezi nimi. Fascinovane jsem pozorovala muze v kostkovanych longe a zeny s thanaka na obliceji, lesk jejich vlasu a vnimala vsechny ty pohledy, ktere neuhybaly, kdyz se setkaly s mym . Taxikar mluvil plynule anglicky a porad...projizdeli jsme ulicemi mesta, ktere byvalo hlavni, ale pred nedavnem to vlada zase zmenila a ja jsem vedela, ze jsem se zamilovala..

Bez varovani jsem se ocitla v preplnenych ulicich a krizovatkach, co nemaji rad a krici vsichni, ale jako by se kamaradsky zdravili.Preplnene myslim preplnene. Rusne a tepajici. Na kazdem kroku stanek s ryzi, kari, nejcasteji rybim, citronovymi stavami a placickami, co smazi na rimskych hrncich, o kterych moje babicka rikavala,ze jsou nejzdravejsi, bez tuku..V Rangunu jsem takhle u jednoho pojidala vodni meloun a vsichni mistni me u toho pozorovali.Ve vesnicce na severu jsem ve fronte deti cekala na ryzove placicky a ty same mi donesla holcicka k okynku autobusu behem toho, co jsme projizdeli jednou z vesnic. Cestou k Shwedagon pagode, te nej! v Barme, vyhladovela po odpoledni v parku, kam jsme sli s Yemim pesky a ucila jsem ho kamen nuzky papir, jsme se na jednu takovou ryzi zastavili..nabral mi ji rukou, pleskl na talir ... rybicky susene vedle toho...mela jsem na sobe tradicni longe obmotanou vysoko nad pasem a spravne mym spolecnikem zavazanou a citila zase ty pohledy..

Kdykoli jsem usedala, vedela jsem, ze se Yemi stara, je - li vse v poradku a bylo to mile. Namocila jsem si hlavu a nedokazal to pochopit..i kdyz uschla za par minut..nehodi se to..pritom mu nevadilo jit se mnou nocnimi ulicemi, Rangunu a hledat mista, kde se toleruje blizkost. Byl se mnou rad a ocekaval, ze se postaram. Ocekava se, ze bili turiste maji penize a podle toho se chovaji. Nemysli to spatne, nemysli na nas, pritom. Jsou hrdi. Maji pronikave oci. Slachovita tela. Drobne ruce..prilis drobne:-)

Mnichove splhali spolu s ostatnimi na strechy autobusu ,a i kdyz se tak potira uctivost budhistickych pravidel, respekt neni o to mensi. V parku jsem jednou potkala skupinku mnisku, co rozpacite, ale s lisackym usmevem, schovavali kopacak a ve veku peti let - jakmile jsou schopni cist - medituji ukaznene denne cele hodiny. Ji dvakrat denne, protoze to lidskemu telu staci a zkouseji dosahnout nirvany, po nicem netouzit, alespon dvakrat za zivot, na tri mesice, kdy se kazdy chlapec stava ve veku kol 6ti a podruhe kol 20ti mnichem. Hrdosti a chloubou cele rodiny.Modli se za zive i mrtve a za to dostavaji jidlo a chram je jim domovem. Majitel jedne male restaurace na severu Barmy mi domluvil obed v chramu mezi dvema vesnicemi, kam jsem se vydala na kole.Svitilo slunko a ja jsem mela cas a uzivala jsem si to. Potkala jsem vesnicany, co nesli mliko na trh a slysela zpev deti ze skoly.Prijela jsme prave, kdyz mnichove provadeli dopoledni ocistu tela. Meli po snidani a uklizeno, umyvali se ve dzberech, smali se a byli mou nahlou pritomnosti prekvapeni, ale ne zaskoceni.Dostala jsem karamelove mliko a ryzi, lepkavou uvarenou v bambusovych tyckach, jako predkrm a cekala..vedle se nosilo na stul - salaty, misticky s kari a ryze...vzdycky je ryze. Pak se jedlo a bylo ticho, jen kradme pohledy, co nevadily a byla to ta chvile, kdy vime, ze bezi cas, ale nikdo ho nesleduje, kdy vim, ze jsem tam na navsteve a vzdalenost mezi nami neni jen jazykova bariera, ale pritom mi chutna a jsem v klidu. Jejich klidu. Potom jsem jela na kole zpet, kolem jezera, deti chodily ze skoly, v cistych zelenobilych uniformach, zpatky do svych bambusovych domovu mezi bananovymi stromy.

A zase se setkavaly nase pohledy. Pohled do vsech mist a mistnosti je dovolen a nezneuzivan. Soukromi je neexistujici pojem a mne je od te doby pokazde smutno, kdyz musim jist sama.

Byl rijen, listopad..prestala jsem pocitat dny.Cesta Asii jako by byla mimo cas, stal se z ni okamzik anebo vecnost, kaleidoskop usmevu, zlatych chramu , nepropustne dzungle. V kazdem meste, vesnici, vedeli o me "belosske" pritomnosti,ale neobtezovali me s tim. Doslo mi to, kdyz si me na druhy den nasel riksa v 50ti tisicove Mandalaye. Meste, kde jsou stale ostnate draty smotane na ulicich vedle pagod a kralovsky palac tam "spravili" v ramci nucenych praci. Ze ctyr vchodu do komplexu je jen jeden pro turisty. Zvysuje se tak potencionalni moznost vyuziti taxi a turiste jsou tak vic pod kontrolou v zemi, jejiz status je stabilizovan, ale vojaci maji prst na spousti a povoleno strilet, kdyz naznaji situaci za ohrozenou...

Potkala jsem tady Kyawa, co mi chtel poradit cestu mezi ulicemi s nazvem 86 avenue between /mezi/ 23’86 and 24’84street..Vsichni Barmanci se chteji bavit. At uz za ucelem obchodu, zdokonaleni anglictiny, nebo proste ze zajmu. Tento rekl, ze me na sve rikse odveze za tolik, kolik mu dam. Protoze proste chce. Vykladali jsme si dlouho na ulici u barmskeho caje, nizkych stolecku, jen mezi mistnimi muzi. Zeny takhle vecer posedet nechodi...me stipali komari - pry proto, ze evropsky vonim mlikem - a snazila jsem se nemyslet na to, ze malarii prenasi prumerne kazdy desaty...

Druhy den jsme se s mym pruvodcem , ktery nebyl opravnen jakozto mistni pouzit turisticky parnicek, vydali mezimestkym busem a konskym sprezenim do mestecka mnichu a mnisek – Inerwa. Navstvili jsme tam jeho tetu mnisku s vyholenou hlavou a jeji rodinu, co se o ni stara. Kontrast mezi duverou v mistech, kde vlada zakazala vychazet po 18te hodine, s kluky, co se honili na kaskadach chramu se samopaly, me mrzel, ale nikdo se nad tim nepozastavoval. Premyslela jsem, je - li to onim asijskym postojem - neprijemne nerikat a neztracet za zadnou cenu tvar rozzlobenim se nad stavem veci..Cele misto a den mel atmosferu, kdy jsme jen tak sedeli a divali se..na ulicky pod nami, kde se susila roucha mnichu, ktera maji stejne sarlatovou barvu jako puda Barmy.

Pred zapadem slunce, presne v cas, onen, jsme sedeli na tykovem moste, pres ktery chodi vesnicane z prace do svych domovu pit bambusove vino, co mokvalo pred kazdym domem, a chutnalo jak zkysane zeli..Rybari chytali a zeny spradaly site.Slunce melo zlatou barvu a ja jsem vedela, ze tuto zem ze sebe nedostanu..ze nebudu chtit.

Pres koleje jsme sli na zastavku autobusu. Byla uz tma a tak si zensky, co sly kousek za nami, proste pricaply, kdyz to na ne na polni ceste prislo..a povidaly si nerusene dal. U zastavky mel obchudek prodavac betelu a jeho dcera mi hned nabidla zidlicku, tak jsme tam tak cekali na muj autobus. Prodavac betelu a jeho deti a ja.Toho nejmladsiho jsem mela na kline.Potom mi dlouho mavali a usmivali se.

Zustavala jsem na jednotlivych mistech vzdycky nekolik dni...kamkoli se presunout je nekoncici - a to doslova ..zazitek. Jizdni rad urcuje ridic dle zaplnenosti busu a cestu jeho pomocnik, ktery vyklonen ve smeru jizdy hlasi ridici, majici volant na strane neexistujici krajnice, jaky je stav dopravy. Skrcene, nad vricim motorem rozpadajiciho se busu vedle svazanych slepic a pytlu s ryzi ci cimkoli, mi bylo vysvetleno, ze vyjedeme v deset hodin..to, kdyz jsem se v 10.30, asi po osme ptala..Potom mi nekdo podal lizatko, kolovala susena jabka,strasne kysela, a kolem ucha mi lital vyplivovany betel..to celou dobu.. Mijela nas prodavacka s obedem, a tak se potencionalni odjezd zase posunul...Kdyz jsem se zaverem jedne takove cesty - 13ti hodinovemu prekonavani 200 km - dostala do Baganu, byl vecer, a ospale mesto nenaznacovalo nic z tajemne krasy okolnich poli. Cele dny jsem tam jezdila na kole mezi tisici pagodami, kde hlidali klicnici malujici obrazy z pisku a ticha. Je to, jako by svet na toto misto zapomnel, nebo o nem ani nevedel. Kolo bylo potreba dopumpovat kazdy desaty kilometr a vzdycky se nasel nejaky mistni, co me za tmy vyvedl zpet do "turisticke" zony. Kolem nekterych chramu jsou mistni prodavajici cokoli..ale nebylo komu. Uplne jsem tady zapomnela na to, ze je vedro a fascinovane propadla tajemnu, rozprostirajicimu se mezi pagodami, ktere tam proste jsou.Na ceste z restaurace " U Archeologickeho muzea, " kde zije jedna mila stedra barmska rodina, me "prepadl" hloucek deti, se kterymi jsme pozorovali zapad slunce u reky. Snazily se vmestnat co nejvic tech malych spinavych rucek do me dlane a ja jsem si prala, aby je to jeste chvili bavilo. Prala jsem si je privezt vsechny domu, prala jsem si , aby se to vsechno zachovalo..

Vetsi mesta jsou pro me synonymem trziste. Trziste rovna se vune kvetu, korenenych jidel, kokos a hlavne zvuky...a jake zvuky...vsechno jsem ochutnavala, a to i do zasoby

( proto jsem v Asii rozhodne vahu neztratila, jak se rika) a chutnalo mi. Zjistila jsem tam, ze jsem alergicka na oblibeny vareny bambus. Dezert v podobe rozvarene ryze s mangovou stavou a skorici bych mohla jist porad. Banany jsem si kupovala po trsech a ty oranzove uprostred chutnaji sladce a nejlip.Kava je naprosto cerna a dym je vsudypritomny. Zboznuju ten ruch, plne ulice a restaurace lidi. Vsude je vlastne porad plno. Hlavne brzo rano. Pripadalo mi, ze ti lide spi strasne malo. Neustale zivo kdyz jsem sla spat a nikdy se mi nepodarilo probudit do ticha. V sest rano mnisske cinely a duneni bubnu, ohlasujici jejich snidanove procesi ulicemi.Jako tamtamy obcas vstupovaly do mych snu. Videla jsem jejich povedome obliceje, dustojne, vyjadrujici rad a podstatu. Motaji si dvouvrstve sarlatove latky na hole telo a vetsinou chodi bosky. Nekdy nosi semisove zabky, ktere jsou uzke a tvde. Pro Evropanku. Kdyz maji mnichove narozeniny, modli se k budhovi ten den o to vic. Kazdy den v tydnu ma sve zvireci znameni, ktera jsou v podobe sosek rozestavena kolem chramu. Streda ma symboly dva – lva rano a slona odpoledne. U techto sosek se zastavuji verici, a k tomu odpovidajicimu jejich dni, se modli. Je to obrad, kdy na sosku liji vodu a potom setrvaji par minut v uklonu. Myslim, ze to delaji denne.

Na trhy do mestecek prichazeji vesnicane okolnich kmenu v odpovidajicim obleceni a turbanech prodavat caj, latky, ovoce, kavove boby...aby si nakoupili tunaky nebo sardinky v rajskem protlaku a Nescafe v plechovce. Vi, co by mohli mit, a tak to chteji. Ziji v chysich, kuchyn s hlinenou podlahou sdili nekolik rodin dohromady,kouri opium, nekde nekteri nevi, kolik je jim let a kdyz naznaji, vyrezou si a pod chysi nachystaji rakev.. za vydelane penize postavi dalsi zlaty chram a vecer se sejdou u televize v chatrci se satelitem.

Zkousela jsem si predstavit Barmance v nejake stresove praci. Kdy jde fakt o penize. Nebo v podradne praci. Maji v sobe takovou zvlastni hrdost.

Mladi lide se prochazi vecer ulicemi, na narozich nebo uprostred ulice sedi hloucky, hraji na kytaru, jinde je loutkove divadlo a vecerni modlitba mnichu z chramu. Zajima je, jak chutna snih a jestli se jim chysta nekdo na pomoc...Jsme pro ne tlusti a mysli to jako lichotku,ktera se obcas obtizne rozdychava...V rozhovoru s Kyawem , kdyz se ptal, jestli se copak vlezu do neoprenu, kdyz se potapim, naprikladJ

Nevi, proc byt opatrni ci diplomaticti v oznamovani pravdy. Jsou tim, cim jsou. Nekdy me to rozcilovalo, rozesmutnilo, zarazilo..ale nikdy jsem tam nemela strach. Vetsina Barmancu rozumi anglicky, ma prehled a nema svobodu. Drti rucne ryzi v mouku.Tahaji vodu od reky v plastovych kanystrech a v te same rece se koupou, perou, cisti zuby a vykonavaji potrebu. Nemaji moznost volby ani najit si poradne zamestnani..v potravinach se zacinaji objevovat konzervacni prostredky a ve mestech problemy s porody a zdravim...Nemaji na nemocnicni sluzby, a tak rodinni prislusnici denne dochazi do nemocnice jakozto nemocnicni personal a nemocny tak nikdy vlastne neni sam.Jako nikdo v Barme:-)

Jeste porad v sobe maji zakodovana ona prvotni pravidla rodiny a neni to o nutnosti osamostatnit se.

Prevoznik na jezere, kde jsem travila krasne ctyri dny ve state Sanskem, mi na otazku,ma - li rodinu, odpovedel, ze ano, rodice a dva bratry...je mu 26 let.

Na tomto jezere Inle ziji lide v domcich na kulech, mezi kterymi se pohybuji ve vydlabanych lodkach, padluji nohou , v sanskych sirokych rybarskych kalhotach. Dostala jsem padlo do ruky a s rybarovou zenou jeden vecer projizdela na tiche lodce primo mezi, pod jejich obydlimi, kde kovali kovari v rytmu, zeny balily doutniky, tkaly lekninova vlakna a deti nam mavaly. Zastavily jsme na pecene banany v chramu, kde zije mnich, ktery zna Gorbacova a Masaryka, a ma pruvodkyne mi na krk povesila nahrdelnik z lekninoveho poupete.

V mestecku , zpatky na sousi, jsem travila vecery v kavarnicce, kde "obsluhoval" Barmanec, co hral na kytaru, anebo si cetl..

Naposledy jsem tady preskladala batoh, coz znamena vzdala se znova neceho, abych si mohla nakoupit jine...vsechno mi vonelo uzenym cajem, z vesnice kmene Pao, do niz vedla cesticka mezi ryzovymi poli a ten vyhled z domu “Na Vyhlidce” u Nepalce, ktery se tady nasel, kousek od Kalow, jsem si prala s nekym sdilet. Tak krasne mi tam bylo.